K zamyšlení

„Masívně otevřené onlajn kurzy“ vs. klasická (nudná) přednáška

MOOC nebo raději online kurzy přístupné široké veřejnosti. Je to už, pravda, nějaký ten pátek, kdy se prestižní univerzity z celého světa začaly zapojovat do programů, ve kterých zpřístupňují své přednášky a v rámci jednotlivých kurzů umožňují prakticky komukoliv vzdělávat se například na Harvardu nebo na MIT. Osobně jsem se ale odhodlal jeden takový vyzkoušet až nedávno.

Vzhledem k mé zálibě ve filosofování a inklinaci k obšírnému blábolení, není snad žádným překvapením, že jsem si vybral kurz na téma politické filosofie a filosofie morálky nesoucí název „Justice“. Skrze čtyřiadvacet zhruba půlhodinových videopřednášek jsem jsem byl harvardským profesorem obeznámen se základy filosofie Immanuela Kanta, Jeremyho Benthama, Roberta Nozicka a dalších. Nutno podotknout, že přednášky, o kterých je řeč, byly vedeny nesmírně poutavou a zajímavou formou, že jsem doslova hltal každou z nich. Na něco takového zkrátka nejsem zvyklý. Překvapila mě také míra, ve které přednášející zapojoval studenty do výkladu. Kladl otázky, jimiž podněcoval diskusi mezi studenty a, k mému překvapení, jejich reakce na tyto podněty vždy posunuly celou přednášku zcela evidentně zamýšleným směrem.

S úžasem jsem na sobě pozoroval, že třebaže jsem si nepsal žádné poznámky, díky chytlavému a interaktivnímu stylu přednášek jsem si většinu diskutované problematiky vcelku snadno osvojil a bez větších potíží jsem byl schopen úspěšně splnit všechny průběžné testy, včetně testu závěrečného. Je to opět něco, na co nejsem zvyklý. Má dosavadní zkušenost je taková, že jestliže se mi vůbec poštěstí si z přednášky odnést něco kromě několika vět pro mě nesrozumitelných výkřiků, pak se jedná o přepsanou powerpointovou prezentaci, na jejíž zuřivé přepisování padlo veškeré mé soustředění, takže již žádné nezbylo na to, o něčem přemýšlet a odnést si tak něco i v hlavě.

Při porovnávání po okraj informacemi napěchovaných přednášek na českých školách (pozn. soudě podle těch, které jsem absolvoval na mojí alma mater) a těch na ostatních světových univerzitách (pozn. soudě podle těch, které jsem zhlédl v rámci popisovaného kurzu) mě napadlo, zda je množství poznatků nabytých prostřednictvím každé z nich vůbec srovnatelné. S příhlédnutím k výše popsanému (tj. větší efekt zpracování informací skrze přemýšlení o nich) mám takový dojem, že kvalita nabytých informací z „pomalého“, někdy až hravého, tempa přednášek musí nutně převýšit kvantitu informací vychrlených v rámci přednášek na našich školách. Nehledě na to, že skutečnost, kdy ve mě přednášející vyvolá nějakou nenásilnou formou zájem, výrazně zvýší pravděpodobnost, že si o daném tématu zjistím něco sám. Výsledek pak musí nutně beze vší pochybnosti mít efekt rozhodně větší.

Asi už jen zbývá vše uzavřít povzdechem, že jsem vlastně popsal ideální proces učení, ve kterém kdybych dosáhl mistrovství (hmm, kdyby aspoň statusu uplného začátečníka), byla by akademická cesta výrazně jednodušší. Do té doby bude zkouškové období pořád pěkným strašákem.

close

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.