Cestování

Město umění, marihuany a sexu…takový je Amsterdam

Po mém téměř půlročním pobytu tady v Nizozemsku, jsme se s A., která za mnou přijela, rozhodli udělat si výlet do jeho hlavního města. Na Amsterdam jsem slyšel hodně chvály, proto také nejspíš byla má očekávání relativně vysoká.

Jak naznačeno v titulku, umění, sex a tráva je zřejmě skutečně nejvýstižnější krátká charakteristika této metropole. Co se marihuany týče, snad hned po prvních krocích z nádraží směrem do centra člověka praští přes nos její charakteristický zápach (nebo možná vůně, záleží na subjektivním postoji) a tento (tato) se ho prakticky drží po celou dobu návštěvy. Je to jistě jedno z lákadel, které Amsterdam turistům nabízí. Nicméně člověk jako jsem já, který dosud trávu nikdy nevyzkoušel a tak nějak si na tom zakládá svou image, zcela jistě nedocení širokou nabídku konopných produktů nabízených snad ve všech obchodech se suvenýry, stejně jako volný přístup do coffee shopů, který zde, na rozdíl od zbytku Nizozemska, není vyhrazen pouze místním, ale je povolen i turistům.

   

souvenir shopech člověk vedle zmíněných konopných produktů, tulipánů, vlaječek, dřeváků a větrných mlýnů také narazí na vibrátory, žertovné penisy a řadu pohlednic se sexuální tématikou, z nichž některé jsou vskutku dekadentní (rozuměj nechutný). Souvisí to s druhým výše zmíněným přívlastkem popisujícím Amsterdam, se sexem. V proslulé čtvrti Red Light District se v červeně osvětlených výlohách nakrucují lehké děvy nabízející se kolemjdoucím turistům. Procházeli jsme sice kolem jen přes den, kdy jich, soudě podle prázdných výloh, ještě většina nebyla „v práci“, nicméně jejich množství naznačuje, že ve špičce je jich opravdu hodně. Ovšem pohled na některé z těch, kterým pracovní den začínal dříve nicméně vzbuzuje vážné pochybnosti o tom, zda zážitek s některou z nich by nebyl spíše trestem než něčím, za co by člověk měl ještě platit. Jak ale poznamenala A., každému se holt líbí něco jiného. K dokreslení představy nicméně nemůžu nabídnout žádnou svoji fotku, neb jsem nechtěl riskovat konflikt s nějakým pasákem (pozn. údajně platí zákaz fotografování – pravda neměl jsem odvahu zkoušet, jak přísný tento zákaz je).

Kromě sexu a trávy si v Amsterdamu přijdou na své i milovníci umění. Muzeí je tam skutečně požehnaně. Pro někoho, kdo tomu rozumí (nebo to alespoň předstírá), musí být možnost vidět naživo obrazy nizozemských mistrů opravdovým zážitkem. Ovšem pro někoho, pro koho jsou Van Goghovy obrazy v lepším případě „docela hezkej obrázek“ nebo v tom horším „pěkná patlanice“, nemá asi úplně cenu utrácet vysoké částky za vstupy do oněch muzeí (kdy nejslavnější obrazy navíc takticky nejsou soustředěny na jednom místě, aby člověk musel zaplatit za návštěvu všech muzeí). Vzali jsme proto zavděk alespoň návštěvou muzejního obchodu se suvenýry, kde jsem se pohledem na kopie všech vystavovaných veleděl jen utvrdil v tom, že jsou to opravdu „docela hezký obrázky“.

Co jsme ale chtěli navštívit byl dům Anny Frankové. A protože jsem slyšel o tom, že fronta před vstupem je šílená, chtěl jsem lístky původně koupit online. Záhy jsem ale zjistil, že je to s tím asi jako se vstupenkami do Divadla Járy Cimrmana, totiž že jsou vyprodané už tři měsíce dopředu. Říkal jsem si proto, že ta fronta nakonec třeba přece jen nebude tak špatná. Opak byl pravdou. Větší frontu jsem snad v životě neviděl, lidé stáli ve sto stupu až bůhvíkam, že ani konec vidět nebyl. Museli jsme proto návštěvu tohoto památného místa rovněž vypustit, protože jsme nechtěli ve frontě zestárnout. Pravda, tohle nás docela mrzelo, o to víc jsme proto záhy zanevřeli na všudypřítomné davy ostatních turistů. Nutno ovšem dodat, že hejskům jako jsme my to nedalo zrovna velkou práci.

Nezbylo nám proto už nic jiného než se v té šílené zimě, která ten den byla, procházet podél kanálů a obdivovat charakteristické amsterdamské křivé domy. Po chvíli takového bloumání jsme procházeli kolem restaurace, na které mě upoutalo sdělení, že čepují česká piva! Jo no, takových věcí si všímám. Až poté jsem si všiml, že kromě toho nad restaurací vlaje česká vlajka a nese název „Cesko-slovensky“. Neváhal jsem a využil té jedinečné příležitosti dát si v Nizozemsku Plzeňské pivo. A že mi po Heinekenu, Amstelu a všech těch belgických pšeničných přišlo vhod. Rozhodně mi to zvedlo náladu. Škoda, že taková hospoda není i v Maastrichtu.

Podtrženo sečteno, čekal jsem od Amsterdamu víc. Město je to sice hezké, ale rozhodně mě neokouzlilo, ba ani ve mně nevyvolalo chuť podívat se tam znovu. Dost možná je to kvůli tomu, že vlastně ani jeden ze stěžejních pilířů, na kterých Amsterdam stojí, tj. tráva, umění a sex (rozuměj placený sex!), pro mě zkrátka není dostatečným lákadlem.

close

Jeden komentář

  • Míra Rálek

    Ahoj Lukáši,
    máš docela pragmatickej pohled na svět a na život,taky by mě to asi neohromilo,ale pozor staří holandští mistři-krajináří i portrétisté,byli perfektní,ale asi bohužel drazí zřejmě,jejich část jsem kdysi viděl v Drážďanské galerii.Na světě je moc krásných věcí,ale vztahy mezi lidmi se hodně zhoršily.A to rozhodně ten svět nedělá krásnější.
    Míra.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.