Nezařazené

Nejlepší zaměstnavatelé roku aneb vítejte v korporátním nebi

Poradenská společnost Aon Hewitt zveřejnila výsledky soutěže Best employer! „K získání ocenění musely [oceněné firmy] dosáhnout stanoveného limitu bodů ve čtyřech kategoriích: vysoce motivovaní zaměstnanci, důvěryhodné vedení, které si svých podřízených váží, ohodnocení zaměstnanců za jejich výkony a zda jsou zaměstnanci hrdí na značku firmy.“ (zdroj Aktuálně.cz – celý článek zde)

Všechny kategorie jsou snad dokonalým popisem korporátního stereotypu. Mladí a úspěšní manažeři/žraloci v dokonale padnoucích oblecích a s tahem na branku budující image prestižní nadnárodní firmy plné schopných, hrdých a cílevědomých zaměstnanců, kteří dostávají více než dobře zaplaceno (a stravenky k tomu). To všechno samozřejmě v přátelském pracovním kolektivu, kde si všichni tykají a jsou v pohodě. Pracovat v takové společnosti je přeci sen! Tíži skutečnosti, že takový zaměstnanec tráví v práci dvanáct hodin denně pohřben hromadou papírů přece jen zmírňuje fakt, že v pátek může přijít v džínách a bez kravaty.

Dobře, připouštím, že v oceněných firmách to třeba může doopravdy fungovat. Není nic komického na tom pracovat někde a na něčem, co člověka doopravdy naplňuje a setřít tak rozdíl mezi prací a zábavou. To je skutečně sen. I můj. Bohužel dosud jsem byl jak názory ostatních, tak mými vlastními zkušenostmi přesvědčován o nerealističnosti (nebo alespoň zatracené vzácnosti) takového případu. Naopak vštěpována je mi představa, že práce je zkrátka práce a člověk ji s největší pravděpodobností musí nenávidět. Nejlépe to vystihuje jeden komentář k mému staršímu blogovému příspěvku, ve kterém jsem popisoval své rozčarování nad náplní práce v callcentru. Komentující mi tehdy vzkázal, že „[…] ještě taky musím studenta upozornit na skutečnost, že provádění nechtěné, ba nenáviděné činnosti se s dosti vysokou pravděpodobností stane náplní jeho života.“ Jak optimistické že? V koutku duše, nicméně, stále doufám, že to přeci jen takhle nemusí skončit.

Každopádně napasují-li se výše zmíněná hesla a charakteristiky na prostředí, kde práce je přese vší snahu pořád ta nenávidění hodná práce, grotesknost situace nabývá z pohledu nezávislého pozorovatele, na rozdíl od předchozího případu, vesmírných rozměrů. Ať už jde o zaměstnance, kteří jsou politikou firmy tlačeni do toho být přátelští a bezprostřední, ale ve skutečnosti se z duše nenávidí nebo o nejrůznější programy osobního růstu prováděné pod taktovkou koučů z oddělení HR a mladých, teorií nasáklých, absolventů adragogiky, jediným způsobem jak si zachovat zdravý rozum je snažit se zůstat nad věcí. V opačném případě totiž člověk ve snaze vyjít ze simulovaného jednání v assessment centru co nejlépe, skončí jako naprostý hňup. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že takové jednání nemá s praxí vlastně nic společného, protože to, co je rozhodující je skutečnost, zda byl dodržen postup podle příručky správného personalisty a zda člověk během cvičení před kamerou jednal dostatečně proaktivně a asertivně. To, že se zaměstnanec vyplňováním všemožných reportů, denních plánů a rozvrhů připravuje o čas na samotnou práci, není vůbec na škodu, protože uvedené materiály následně velmi dobře poslouží na poradě pracovní skupiny (nebo spíše týmu, protože v týmu nejsme kolegové, ale kamarádi!) jako důkaz strmého růstu pracovní produktivity a morálky. Plnění nejrůznějších e-learningových programů o efektivitě práce a time-managementu poslouží zase jako užitečný výkaz o kvalifikaci zaměstnanců a jejich neustálém růstu. Zdravá soutěživost a dravost je pak podporována na společných team-buildingových akcích, kde se zaměstnanci mohou ve stejných firemních tričkách předhánět v tom, kdo dokáže rychleji běhat po čtyřech nebo skákat v pytli. Vše je samozřejmě potají sledováno, zaznamenáváno a výsledná analýza chování jedince v kolektivu je založena do jeho osobní složky. Dokonalý den je pak zakončen oslavným skandováním názvu firmy a jinými hlasitými projevy sounáležitosti.

Výše popsané, pokud si jeden nezachová již zmíněný nadhled, nemůže mít ani jiný efekt než postupné přetvoření jedince v takzvaného člověka korporátního (homo corporaticus). Nutno dodat, že pouze a jenom homo corporaticus má plný předpoklad postupně vyšplhat po korporátní struktuře až na samotný vrchol.

A co pak?

close

Jeden komentář

  • Verča H.

    Je to tak a je to všude kolem!

    Sedím tak v kavárně, sundám sluchátka a zaposlouchám se do hovoru u stolu vedle. Skupinka (určitě velice úspěšných!) businesswomen se baví o ambiciózních plánech pro svůj aktuální vzdělávací projekt. Zaměřuje se na osobnostní rozvoj, samozřejmě, všechny jsou unešené komunitním rozvojem a společenskou odpovědností, sdílí své tipy na ten nejefektivnější time management, při plánování berou ohled na ambiciózní generaci Y. Kdo ví, jak se vlastně mají a co je kromě motivačních příruček pro mladé podnikatele baví a zajímá. Přátelsky si tykají, ale neomylně se drží přísných pravidel spisovné češtiny. Výkvět dnešní společnosti, jen lidskost trochu chybí. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.