Nezařazené

Prodaná nevěsta, kulturní barbar a burani

Okolo Národního divadla chodím každý den už dost dlouho na to, abych se konečně odhodlal jej navštívit. Smetanova Prodaná nevěsta bude vhodným debutem, myslel jsem si. Je to konec konců klasika. Byl jsem přesvědčen, že navzdory mému kulturnímu barbarství, hudebnímu hluchu a faktu, že se jedná o operu to přesto bude jedinečný zážitek. Nemýlil jsem se, v několika případech to byl zážitek tak jedinečný, že mi zůstaval rozum stát a nevycházel jsem z úžasu.

Myslím si, že o sobě, mohu říct, že nejsem žádným kulturním fanouškem. Pochopení postrádám zejména pro umění avantgardní, v mém pojetí nejrůznější cákance na papíře, plastiky nemožných tvarů nebo netradičně pojaté inscenace klasických divadelních her. Vždy jsem ale měl úctu k umění „klasickému“, čímž myslím díla známých malířů, sochařů, dramatiků a hudebních virtuosů. Návštěvu Národního divadla jsem proto navzdory mému kulturnímu analfabetismu vnímal jako nutné minimum každého člověka.

Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem zjistil, jak moc se rozcházejí mé představy o kultivovaném světě umění s realitou. Měl jsem za to, že lidé, co chodí do divadla úzkostlivě dodržují dress code, natož pak v divadle Národním. Po vstupu do prostor divadla a usazení se na svém místě, jsem na základě počtu lidí pohybujících se po divadle v džínech a tričku, byl nucen přehodnotit své dosavadní představy. Z výzvy, nebo možná spíš slabého apelu na návštěvníky divadla, na vstupence dbát na vhodné oblečení, si zkrátka nikdo nic moc nedělal. Stejně tak jako dress code jakýsi pán okázale ignoroval všechny pokyny o neužívání fotoaparátů a videokamer během představení. Třebaže před jeho samotným začátkem byla tato výzva opakována kromě češtiny ještě v anglickém jazyce, zmíněný pán se nenechal rozhodit a horlivě fotografoval a natáčel vše, co se na jevišti pohnulo.

Obě výše uvedené věci by samy o sobě, dle mého názoru, bohatě stály za udivené zavrtění hlavou, nicméně jako Allenek v říši divů jsem si připadal ve chvíli, kdy si jakási dáma v řadě za mnou zula boty a nohy v ponožkách si opřela o zábradlí jen kousek od mé hlavy. Když jsem se na ni nevěřícně otáčel, připadal jsem si sice jako nerudný důchodce v prostředku městské hromadné dopravy, myslím si ale, že mé pohoršení bylo v tomto případě více než oprávněné. Dáma sice hned na to své nohy, vonící po fialkách, schovala, po chvíli ale nejspíš zvítězilo pohodlí nad studem a nohy vrátila zpět na původní místo.

Abych ale jen nekritizoval, samotné prostory divadla na mne ohromně zapůsobily. Jednak svou majestátností a jednak svou atmosférou. Na interiér jsem pohlížel se stejným respektem jako na exteriér divadla. Efekt, kdy orchestr pod jevištěm spustil a herci naplnily budovu divadla svým zpěvem je nezapomenutelný. Čert vem, že jsem kvůli svému hudebnímu hluchu nebyl převážnou část zpívaného textu schopen zachytit a byl jsem proto více či méně odkázán na anglické titulky promítané vysoko nad jevištěm.

Shrnuto a podtrženo, všem kulturním barbarům návštěvu Národního divadla doporučuji, stojí to rozhodně za to.

.

.

.

A burany okolo prostě ignorovat, taková je asi holt doba…

close

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.