Cestování

Scotland the brave

Ve Skotsku jsem byl asi před třemi lety. Tehdy se mi tam líbilo natolik, že jsem si řekl, že se tam musím ještě alespoň jednou vrátit. Když proto sešlo z výpravy na Island, kam A. po zhlédnutí dokumentu odmítla jet s tím, že to tam vypadá jako na Marsu, rozhodli jsme se jet na dovolenou právě do Skotska. Hurá.

Trasu jsem naplánoval tak, aby vyšla na týden, abychom toho co nejvíc viděli a stálo to co nejmíň peněz. Je proto jasné, že jsem musel přistoupit na mnoho kompromisů, cestu různě osekat a vynechat tak mnoho zajímavých míst. I tak jsme ale viděli dost. Dokonce nám oběma ten jinak krátký týden bohatě stačil. Bylo to totiž dost náročné. Ve snaze vidět co nejvíc, jsme na žádném místě nezůstali déle než dva dny a přesuny s nacpanými batohy na zádech nebyly zrovna příjemné. Vrátili jsme se tak po fyzické stránce docela vyčerpaní, obzvlášť pak po poslední noci strávené na letišti, kde jsme oka nezamhouřili. Viděli jsme toho ale opravdu hodně. Největší skotské město Glasgow, kde jsme naši výpravu zahájili, skotskou vysočinu (Highlands), kde jsme se v dešti šplhali do kopců v údolích Glencoe a Glen Nevis, centra vysočiny Fort William a Inverness, proslulé jezero Loch Ness a úžasný Edinburgh, kde jsme naši pouť završili.

Obzvlášť jsem se těšil na zmíněnou vysočinu. Při mé první návštěvě Skotska jsem procestoval východní pobřeží, drsná příroda na západu proto zůstávala stále neprobádaná.

Po noci v Glasgow, kam jsme přiletěli v pozdních večerních hodinách, nám na prohlídku města zbývalo tak akorát dopoledne. Intuitivně jsme se proto prošli po centru města, podívali se na katedrálu a po obědě vyrazili na sever. Vlakem kromě nás na skotskou vysočinu cestovalo plno anglických důchodců, soudě podle přízvuku. Po asi čtyřech hodinách jízdy malebnou krajinou jsme konečně dorazili do Fort Williamu. Odtud už to do kempu bylo nějakých deset minut autobusem, resp. půl hodiny pěšky. Tam už na nás čekala multifunkční fungl nová chatka s rozkládacím gaučem, elektrickým přímotopem a barevným osvětlením. Kemp se nacházel v údolí Glen Nevis, prakticky přímo na úpatí Ben Nevisu, výhled byl proto úžasný.

Než jsme do Skotska odjeli, měl jsem obavy hlavně ze dvou věcí. Jednak z počasí (to je jasné) a za druhé z komárků. Ti jsou podle všeho v této části Skotska v období od června do září skutečně nesnesitelní. Před odjezdem jsem proto sjížděl nejrůznější předpovědi výskytu a četnosti komárků v oblastech, kde jsme se plánovali vyskytovat i my, stejně tak i různá videa dokumentující utrpení, které komárci působí. Netřeba snad dodávat, že tento průzkum měl asi stejný význam jako samodiagnostika nemoci pomocí internetu. Člověka to vyděsí a je to úplně k ničemu. O to příjemnější bylo proto zjištění, že se žádné nálety komárků po našem příjezdu nekonají. Asi to bylo tím deštěm, který se na rozdíl od náletů komárků skutečně konal. Nojo, člověk nemůže mít všechno. Ostatně, ten déšť nakonec nebyl nic nesnesitelného. Předně nepršelo pořád. Bylo to spíš takové aprílové počasí, jednu chvíli svítilo sluníčko, obloha modrá a ve chvíli druhé lijavec, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. Rýmičku jsem si sice uhnal, ale jak říkám, nebylo to nic nesnesitelného.

První den našeho pobytu na vysočině jsme se rozhodli udělat si výlet do nedalekého údolí Glencoe, známého svou fotogeničností, pro kterou se v něm natáčely scény z různých filmů a také, o mnoho let dříve, bylo svědkem pořádného masakru jednoho skotského klanu. Předem jsem si našel trasu, kterou bychom mohli v tomto údolí projít, zároveň jsme se o ní informovali v turistickém centru a vyrazili na cestu. V čem jsme se ale přepočítali byla nutnost mít k dispozici auto. Já si to plánoval tak, že někam dojedeme autobusem a z téhož místa vyrazíme na naplánovanou trasu. Nepočítal jsem ale s tím, že autobus nás vyhodí v místě deset kilometrů vzdáleném onomu výchozímu bodu. Dvě a půl hodiny jsme proto šli pěšky po krajnici podél poměrně dost frekventované silnice. Na druhou stranu, to co ostatní vidí možná tak pár minut z okýnka auta, na to my měli možnost koukat celé hodiny. Je sice pravda, že v tu chvíli auta svištící na metr od nás celkem kazila požitek z pohledů na impozantní štíty tyčící se po obou stranách údolí a oba bychom je tehdy nejradši vyměnili za možnost být někde úplně jinde, nicméně prošli jsme tak podstatnou část údolí Glencoe a to se počítá. Když jsme konečně dorazili do výchozího bodu naší trasy, měli jsme už tedy nějakých deset kilometrů v nohách a při pohledu na kopec, kam to vypadalo, že se budeme šplhat nás, nebo alespoň mě určitě, začal polévat studený pot. Navzdory tomu jsme se ale přece jen vydali vstříc strmému stoupání s tím, že tudy dojdeme do Lost Valley. Po dvou hodinách nepřetržitého stoupání v nás ale začalo trochu hlodat, proč že tam ještě nejsme, když celá trasa měla zabrat 2-3 hodiny, tam i zpátky. Po další půlhodině stoupání, s vrcholky kopců stále zahalenými v mlze, jsme se proto rozhodli vrátit se dolů do údolí. Přeci jen čtvrtá hodina odpolední se blížila a my před sebou měli ještě tu příšernou desetikilometrovou cestu zpátky na autobus. Cestou z kopce jsme ještě potkali nějakou starší paní, jak se sama šplhala do kopce, která se chudák chtěla ujistit, že jde správně do Lost Valley. Ačkoliv jsme už tušili, že to asi úplně správná cesta není, dobrácky jsme jí sdělili, že si sice myslíme, že to správná cesta je, nicméně že ani po dvou hodinách co jsme se jí drželi nás do kýžené destinace nezavedla, nejsme si proto jistí ničíma možné je cokoliv. Jak jsem později zjistil, správná cesta to skutečně nebyla. Místo relativně nenáročné procházky do Lost Valley jsme totiž zahájili výstup na jeden z nejvyšších vrcholků v Glencoe, Bidean Nam Bian. No, ještě, že jsme to otočili a šli zpátky. Na cestě zpátky jsme potom zkusili stopnout někoho ochotného, abychom se tak vyhnuli té nepříjemné zpáteční cestě. Jaké bylo naše nadšení, když nám po asi pěti minutách skutečně někdo odvoz nabídl. Nějaká starší paní za volantem nás vysvobodila, když nás vzala do svého auta a svezla nás až na autobusovou zastávku. Deset minut cesty, kterou jsme prve šli dvě a půl hodiny navíc rychle uteklo ve zdvořilé konverzaci s paní řidičkou a jejími dvěma spolucestujícími. Je třeba dodat, že konverzovat s rodilými Skoty není nic snadného. Obzvlášť pak s gentlemanem, co s námi seděl na zadním sedadle. Měli jsme už sice v té době zkušenost se skotským přízvukem z Glasgow, který byl sice zvláštní a těžký na porozumění, v porovnání s tím jak mluvil tenhle náš spolucestující to ale byla pořád dokonalá oxfordská angličtina. Nikdy v životě jsem nikoho neslyšel mluvit takhle. Rozumět mu bylo stěží každé páté slovo. Mohli jsme proto tak akorát hádat, co nám asi zrovna skutečně říká, když nám vyprávěl něco o střílení prasat a slanině. Paní za volantem naštěstí mluvila o poznání zřetelněji, cesta proto utekla v celkem příjemném duchu.

Druhý den jsme, s ohledem na náročnější den předešlý, chtěli vyrazit na krátkou vycházku k vodopádům popsanou v průvodci. Vědomě jsme se tak zároveň chtěli vyhnout výšlapu na Ben Nevis, který měl podle všeho být náročný jak časově, tak fyzicky. S tím jsme také vyrazili do turistického centra poté, co jsme se dostatečně vyspali, tedy kolem desáté hodiny dopolední. Náš plán jsme ale obratem změnili, když nám pán na informacích nastínil, že k vodopádům bychom museli, po vzoru z předchozího dne, dvanáct kilometrů po silnici. Tomu jsme se chtěli vyhnout, naběhli jsme proto raději, navzdory našemu původnímu plánu, na trasu vedoucí na Ben Nevis. Vrátit se můžeme vždycky že. Na cestu jsme vyrazili s tím, že vyjdeme po úbočí do necelé poloviny trasy, podle informací pána z turistického centra za dvě hodiny, a sejdeme zase zpátky. Po třech hodinách cesty a stále strmějšího stoupání jsme nabyli dojmu, částečně i z důvodu stále hustší mlhy, do které jsme se dostávali, že vrchol už nemůže být daleko. Tak půl hodiny cesty maximálně, říkali jsme si. Z omylu nás ale vyvedli kolemjdoucí turisti, kteří už výšlap měli za sebou a vraceli se zpátky dolů. Na vrchol to údajně bylo ještě dvě hodiny drsné cesty. Tak jo. Otočili jsme to a šli dolů. Bylo až absurdní, jak jsme se dva dny po sobě dostali do situace, že jsme šplhali na nejvyšší kopce široko daleko, ačkoliv původní plán byl vyšlápnout lehkou panoramatickou vycházku. Tak už to ale bývá, když člověk řeší věci operativně.

Po víkendu na vysočině jsme vyrazili kolem jezera Loch Ness do Inverness, města severně od Fort Williamu, a večer se přesunuli vlakem přes polovinu Skotska do jeho hlavního města, Edinburghu. Tam jsme se ubytovali v celkem hipsterském hostelu. Pokoje byly vždy tematicky laděné, např. ve stylu Harry Pottera, Matrixu, atd. Dvojlůžáky potom většinou po známých mileneckých dvojicích jako třeba Romeo a Julie. My s A. jsme dostali pokoj věnovaný Sidovi a Nancy. Pravda, usíná se hned líp s výhledem na zdi polepené novinovými články o tom, jak kytarista ze Sex Pistols Sid Vicious ubodal svoji přítelkyni Nancy Spungen v hotelovém pokoji.

Edinburgh je každopádně parádní město. Mělo přesně takovou atmosféru, na kterou jsem si pamatoval ze své poslední návštěvy. Whisky, starobylé budovy, tajemná zákoutí, pouliční umělci, to všechno utváří nezapomenutelný zážitek. Společně s Prahou je Edinburgh rozhodně jedním z mých nejoblíbenějších evropských měst, která jsem navštívil.

Po dvou dnech strávených ve skotské metropoli nás už čekal jen přesun na letiště a odlet zpátky domů. A protože od chvíle, kdy jsme nasedli do autobusu a odjeli na letiště už vlastně není o co stát, nemá cenu se o té příšerné noci na letišti nijak rozepisovat. Byla fakt hrozná. Celkově jsme proto zpátky do Čech dorazili opravdu vyčerpaní. Až budeme napříště plánovat podobnou dovolenou, musíme ji nutně završit zotavovacím víkendovým pobytem v lázních.

close

Jeden komentář

  • Děčínský

    Vyprávění mne zaujalo, přestože jsem postrádal alespoň situační mapu. Bez ní se může obejít jen ten kdo tam žije. Zdá se mi, že cesta byla nedostatečně promyšlena (zastávky autobusů v tak civilizované zemi, by měly být pevně určeny). Znalost jazyka je od Čecha pomalu stejná jako měl Higgins (podle přízvuku se pozná důchodce), zato domorodci neumí anglicky. Komáři se nedají předvídat nikde- líhnou se když jsou vhodné podmínky. Vyprávění je vůbec srozumitelné hlavně účastníkům, a to je škoda. Země je to drsná, ale krásná (jsou o ní natočeny přírodopisné filmy).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.