Cestování

Skotský alkoshopping

„Pít alkohol se může od 18 let,“ říká prodavač a vzápětí dodává: „Vypadáte mladší než 25, vy i váš kamarád támhle, ukažte mi doklad totožnosti.“ Osmnáct, pětadvacet…a vůbec, co s tím má společného můj kamarád? Co je to za logiku? Trochu se ztrácím. Vítejte ve Skotsku!

Politika prodeje alkoholu ve Skotsku, potažmo v celé Velké Británii je obecně velmi přísná. Pravděpodobně je to tak správně. Díky jejímu striktnímu dodržování personálem v takřka každém obchodním domě je tak téměř nulová šance, že se nějakému mladistvému podaří koupit lahev s jakýmkoliv procentem alkoholu. Svou daň si ale takto nastavená pravidla vybírají ve formě nejrůznějších (s prominutím) buzerací vůči těm, kteří jsou způsobilí si alkohol legálně koupit.

Požadovat průkaz totožnosti jako doložení věku? Samozřejmě. Požadovat průkaz totožnosti u všech, kteří vypadají mladší než 25 let? Relativně zvláštní, ale proč ne. U cizinců požadovat jako průkaz totožnosti striktně pouze pas nebo řidičský průkaz a všechny ostatní průkazy, včetně oficiálního občanského průkazu cizincovy mateřské země, označit jako nelegitimní? Zvláštní a neúčelné (je to přece věk, který chceme ověřit, k tomu snad poslouží jakýkoliv průkaz, vynecháme-li ty podomácku vyrobené) leč akceptovatelné s přhlédnutím k tomu, že pořád jsme v cizí zemi. Požadovat průkaz totožnosti nejen od osoby, která alkohol fakticky nakupuje, ale i po všech ostatních, kteří se s osobou alkohol nakupující znají a jsou takovému nákupu fyzicky přítomní? Nezlobte se, ale to je zkrátka hovadina. Neřekl bych proti takovému postupu ani popel v případě, že ke kase dorazí skupinka hihňajících se nezletilců, z nichž jeden/jedna před týdnem oslavil/a 18. narozeniny a je evidentní, že lahev, kterou se chystá zakoupit nebude pít sám/a, ale notně mu s tím pomohou i jeho/její kamarádi.

Je ale třeba rozlišit takové případy od situací, kdy si vyprahlý cizinec kupuje plechovku místního piva a je zjevné, že ji také sám vypije, třebaže kamarád stojící kousek opodál, markující svůj vlastní nákup, vypadá možná také žíznivě (relativní, to může být jeho přirozené vzezření). V tomto případě požadovat průkaz od obou zúčastněných, či spíše od jednoho zúčastněného a jednoho nezúčastněného, je zkrátka buzerace. Je snad nad slunce jasné, že osoba ze zákona nezpůsobilá ke koupi alkoholu by do obchodu buď vůbec nelezla nebo by využila další z 1001 způsobů jak tuto nástrahu obejít. Ve svém důsledku jsou to právě osoby k takovému nákupu způsobilé, které musí na každém kroku prokazovat, že na to, co dělají mají právo. Vedle zjevné únavnosti takové počínání v neposlední řadě způsobuje (alespoň u mě) i jisté pocity provinilosti a dojmu, že páchám něco zakázaného nebo přinejmenším nežádoucího, při každém dalším pivním nákupu.

Argumentace paní manažerky denní směny v nejmenovaném obchodním konglomerátu, že takový je zákon (ne anglický, dokonce ani ne britský, ale jen a pouze skotský!), musím uznat, je přece jen relevantní. Zákony by se skutečně měly dodržovat, otázka ovšem je jestli by se měly dodržovat i v celé jejich stupiditě…(?)

Původně jsem na závěr chtěl napsat něco ve smyslu, že možná, kdyby Skotsko nakonec nezávislost vůči Velké Británii získalo (uvidíme za rok v referendu), měli by poslanci v Holyroodu hned důležitější věci na práci a zbylo by jim tak méně času na vymýšlení zákonů, které nebohým turistům ztrpčují jejich pobyt. Pak jsem si ale řekl, že by taková věta mohla působit možná až zbytečně popichovačně a vzhledem k tomu, že to je prakticky jediná věc, která se mi v jinak nádherném Skotsku nezamlouvala, rozhodl jsem se sem nakonec nic takového nepsat…

close

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.